Portugalsko na špici, Kongo na dně. Nový index zkoumal, jak (ne)odolný je globální potravinový systém

Pojem "potravinová bezpečnost" se v posledních desetiletích skloňoval ve všech pádech. Tradičně se pod ním rozuměla prostá rovnice: vyprodukovat dostatek kalorií pro rostoucí populaci. Zelená revoluce v polovině dvacátého století tento úkol do značné míry splnila pomocí umělých hnojiv a nových, výnosnějších odrůd. Dnes ale stojíme před jiným problémem. Nejde jen o to, kolik jídla dokážeme vypěstovat, ale co se stane, když do složitého soukolí globálního obchodu zasáhne pandemie, válečný konflikt nebo extrémní sucho. Do popředí se tak dostává nový termín - odolnost.

Právě na schopnost absorbovat šoky a rychle se z nich zotavit se zaměřil první ročník žebříčku Resilient Food Systems Index (RFSI), za kterým stojí výzkumná divize Economist Impact. Analytici ohodnotili šedesát zemí světa na stobodové škále ve čtyřech kategoriích: cenová dostupnost, fyzická dostupnost, kvalita a bezpečnost potravin a schopnost reagovat na klimatická rizika. Výsledná data nabízejí poměrně plastický obraz toho, kde má globální potravinový systém největší trhliny.

Portugalský paradox a konžská realita

Na samotném vrcholu žebříčku stanulo Portugalsko, zatímco poslední příčku obsadila Demokratická republika Kongo. Rozdíl mezi těmito dvěma extrémy činí propastných 42 bodů. Portugalské prvenství může na první pohled překvapit, zvlášť když země sama na jihu bojuje s opakujícími se suchy a vyčerpáním podzemních vod. Její síla ale spočívá v kombinaci silného zapojení do vnitřního trhu Evropské unie, diverzifikovaných zdrojů dovozu a tradiční středomořské diety, která klade důraz na lokální a sezónní suroviny.

Na opačném konci spektra leží státy, kde selhává základní infrastruktura. Demokratická republika Kongo disponuje obrovským zemědělským potenciálem a úrodnou půdou, ale desítky let trvající nestabilita, chybějící zpevněné cesty a nefunkční dodavatelské řetězce znamenají, že i lokální výpadky úrody vedou k fatálním následkům. Téměř polovina ze zkoumaných zemí se pak nachází v takzvané šedé zóně s průměrným skóre mezi 56 a 71 body.

Past levných kalorií

Nejlépe hodnoceným pilířem v celém indexu se stala cenová dostupnost potravin s globálním průměrem 71,8 bodu. Zde je ale namístě velká opatrnost při interpretaci dat. Samotná skutečnost, že jsou potraviny levné, ještě neznamená, že systém funguje správně. V 62 procentech zkoumaných zemí spolkne nejlevnější možná varianta zdravého jídelníčku téměř dvě třetiny příjmů těch nejchudších domácností.

Tento paradox dobře ilustruje propast mezi takzvanými prázdnými kaloriemi a skutečně výživnou stravou. Zatímco vysoce průmyslově zpracované potraviny a základní obiloviny zůstávají relativně dostupné díky masivním státním dotacím a globálním komoditním trhům, čerstvá zelenina, ovoce a kvalitní bílkoviny se pro nízkopříjmové skupiny stávají luxusem. Jonathan Birdwell, který v Economist Impact vede oddělení politiky a výzkumu, k tomu poznamenává, že potravinové systémy jsou hluboce propojené. Pokud státy zavedou cílená a koordinovaná opatření, benefity se projeví v celém řetězci. Pokud ale kroky zůstanou izolované, celková odolnost systému klesá.

Když chybí mrazáky a cesty

Klíčovým, a přitom často přehlíženým faktorem odolnosti je obyčejná logistika. Dopravní systémy a skladovací kapacity dosáhly v indexu průměrného skóre pouhých 56,8 bodu. Výsledek se přímo propisuje do hrozivých statistik plýtvání: 13,2 procenta vyprodukovaného jídla se zkazí nebo znehodnotí ještě předtím, než vůbec dorazí na pulty obchodů. Dalších 19 procent pak vyhodí samotné domácnosti.

Zejména v rozvojových zemích chybí takzvaný chladicí řetězec (cold chain). Bez spolehlivých dodávek elektřiny a chladírenských vozů ztrácí smysl i ta nejlepší úroda, protože rychle podléhá zkáze.

Výzkum, který zůstává v šuplíku

Vůbec nejslabším článkem globálního potravinového systému je podle dat schopnost reagovat na klimatická rizika, která získala v průměru jen 56,4 bodu. Ukazuje se zde zajímavý rozpor. Zatímco akademický výzkum nízkoemisního zemědělství a udržitelných postupů běží na plné obrátky a získává vysoká hodnocení, zavádění těchto poznatků do praxe drhne. Specifická opatření pro zmírnění klimatických rizik a adaptaci přímo na polích dosáhla skóre pouhých 34 bodů.

Zemědělci sice v mnoha regionech zkoušejí inovativní postupy, od precizního zemědělství po pěstování odolnějších plodin, ale jejich plošné přijetí je pomalé. Chybí k němu často to nejzákladnější - přístup k financování a jasná státní podpora, která by farmářům pomohla překlenout riskantní období přechodu na nové metody.

Patnáct největších světových exportérů dnes produkuje 70 procent veškerých potravin. Jejich role je naprosto určující. Když tyto trhy fungují hladce, stabilizují ceny po celém světě. Jakmile ale začnou klopýtat, ať už kvůli suchu, výpadkům v přístavech nebo politickým rozhodnutím, otřesy pocítí spotřebitelé na všech kontinentech.

Věděli jste?

• Koncept takzvané Zelené revoluce, která v 60. letech zachránila miliony lidí před hladomorem, bývá nejčastěji spojován se jménem agronoma Normana Borlauga. Ten za šlechtění nových odrůd pšenice získal Nobelovu cenu za mír.
• Budování spolehlivého chladicího řetězce (cold chain) v rozvojových zemích často paradoxně netáhne potravinářský průmysl, ale farmacie - infrastruktura se buduje primárně pro převoz vakcín a léků, potraviny se přidávají až sekundárně.
• Podle historických dat OECD směřuje drtivá většina celosvětových zemědělských dotací do produkce základních komodit jako je kukuřice, pšenice, rýže a sója, což uměle snižuje jejich cenu na úkor pěstování rozmanitějších a nutričně bohatších plodin.