Doutníky, soudy o dort a obří nohy. Jak vídeňský Hotel Sacher přežil 150 let v éře korporátního luxusu

Před neoklasicistní fasádou jednoho z nejslavnějších vídeňských hotelů vyrostly obří tašky na tenkých nohách. Sochy s názvy Step Big a Dancer od mezinárodně uznávaného rakouského umělce Erwina Wurma tvoří hlavní vizuální bod oslav, kterými Hotel Sacher Wien vstupuje do svého 150. jubilejního roku. Slavnostní odhalení proběhlo 26. března 2026 za účasti autora, vídeňského starosty Michaela Ludwiga a současných majitelů hotelu.

Spojení tradiční instituce s Wurmem, který se ve světě umění proslavil deformovanými auty nebo sochami tlustých domů, ukazuje snahu hotelu vymanit se z čistě historické nostalgie. Sám umělec instalaci popisuje jako reflexi neviditelného zavazadla, které si každý člověk nese s sebou. Podle jeho slov mají kráčející a tančící tašky tematizovat způsob, jakým se lidé formují a jak chtějí být vnímáni okolím. Starosta Michael Ludwig při odhalení připomněl, že Sacher funguje jako zásadní velvyslanec Vídně ve světě, což podtrhuje jeho kulturní i ekonomický význam pro rakouskou metropoli.

Doutníky, buldočci a aristokracie

Historie značky sahá hlouběji než samotný hotel. Píše se rok 1832, když tehdy šestnáctiletý učeň Franz Sacher na dvoře knížete Metternicha narychlo vymýšlí čokoládový dort s meruňkovou marmeládou. Samotný Hotel Sacher Wien ale otevírá až o čtyřiačtyřicet let později, v roce 1876, jeho syn Eduard Sacher. Skutečnou legendu z podniku ovšem nevybudoval ani jeden z mužů, nýbrž Eduardova manželka Anna Sacher.

Po Eduardově předčasné smrti převzala Anna vedení a vtiskla hotelu nezaměnitelný charakter. V době, kdy ženy v byznysu představovaly naprostou výjimku, vládla podniku pevnou rukou, kouřila silné doutníky a po chodbách se procházela v doprovodu svých francouzských buldočků. Právě ona zavedla přísnou selekci hostů a proměnila Sacher v epicentrum evropské aristokracie, diplomatů a umělců. Stala se jednou z prvních skutečných manažerek v evropském pohostinství.

Rodinný vzdor v korporátní éře

Přes obrovský společenský úspěch se původní rodina Sacherů nevyhnula finančním problémům a ve třicátých letech dvacátého století musela vyhlásit bankrot. V roce 1934 zdevastovanou budovu koupila rodina Gürtlerových, která podnik vlastní dodnes. Současní majitelé Alexandra Winkler a Georg Gürtler tak reprezentují už několikátou generaci, která se snaží balancovat mezi historickým odkazem a moderními nároky luxusního turismu.

Na současném trhu luxusního pohostinství představuje Sacher anomálii. Zatímco většinu historických grandhotelů v Evropě postupně skoupily nadnárodní řetězce jako Marriott, Four Seasons nebo konglomerát LVMH, vídeňský podnik zůstává v soukromých rukou. Tato nezávislost mu paradoxně nebrání v globálním uznání. Hotel si drží status pětihvězdičkového superior podniku, patří do sítě The Leading Hotels of the World a nedávno pronikl i do prestižního žebříčku The World's 50 Best Hotels pro rok 2025.

Válka o několik písmen

Žádný text o Sacheru se neobejde bez zmínky o jeho nejslavnějším exportním artiklu. Originální Sacherův dort se dodnes vyrábí ručně. Málokdo ale ví, že o právo používat přívlastek originální se vedla jedna z nejkurióznějších právních bitev v rakouské historii.

Eduard Sacher totiž během svých učednických let v prestižním vídeňském cukrářství Demel původní otcův recept zdokonalil. Po bankrotu hotelu ve třicátých letech navíc Eduardův syn našel u Demela zaměstnání a přenesl tam i právo na výrobu dortu. Následný spor mezi hotelem Sacher a cukrářstvím Demel trval s přestávkami několik desetiletí a vyvrcholil v padesátých a šedesátých letech. Soudy řešily i takové detaily, zda má být vrstva marmelády pouze pod polevou, nebo i uprostřed korpusu. Mimosoudní dohoda nakonec přiřkla kulatou čokoládovou pečeť a název Original Sacher-Torte hotelu, zatímco Demel svůj výrobek označuje trojúhelníkovou pečetí a názvem Eduard-Sacher-Torte.

Sochy Erwina Wurma před vchodem tak tvoří jen první kapitolu letošních oslav. Vedení hotelu chystá sérii dalších akcí, včetně animovaného filmu a zdravic od známých osobností. Pro vídeňskou gastronomickou a hotelovou scénu je to jasný signál, že i instituce s takto masivním historickým závazkem dokáže sebevědomě kráčet současností a nepotřebuje k tomu zázemí globální korporace.

Věděli jste?

• Během druhé světové války hotel neutrpěl výrazné škody, ale bezprostředně po válce si ho jako své hlavní sídlo zabrala britská okupační správa.
• Anna Sacher byla známá tím, že zchudlým aristokratům a významným umělcům často odpouštěla dluhy za ubytování a stravu, což nakonec přispělo k finančnímu pádu původní rodiny.
• Ročně se ve vídeňské manufaktuře vyrobí přes 360 tisíc kusů originálního Sacherova dortu, přičemž značná část putuje díky propracovanému systému balení v typických dřevěných krabičkách do celého světa.