Pšenice z pouště láme rekordy v obsahu bílkovin. Emirát Šardžá testuje plodiny pro teplejší planetu

Pěstovat obilí uprostřed pouště zní jako utopie, přesto se tento koncept stává realitou s překvapivými výsledky. Zemědělský projekt v emirátu Šardžá hlásí průlom ve šlechtění pouštní pšenice. Druhá generace rostlin z tamního experimentálního programu dosáhla obsahu bílkovin 19,3 procenta a vyprodukovala v průměru osm klasů na rostlinu, čímž překonala mezinárodně uznávaný standard sedmi klasů.

Co znamená pětina bílkovin v zrnu

Pro pochopení významu těchto čísel je nutné podívat se na běžnou pekařskou praxi. Standardní odrůdy měkké pšenice, které se používají pro výrobu běžného pečiva nebo sušenek, obsahují typicky mezi 10 a 13 procenty bílkovin. Tvrdá pšenice (durum), vyhledávaná výrobci kvalitních těstovin, se pohybuje v rozmezí 12 až 15 procent. Hodnota přesahující 19 procent posouvá pouštní pšenici do prémiové kategorie surovin, které se v potravinářství využívají pro specializované produkty nebo jako vylepšující příměs do slabších mouk.

Z botanického a fyziologického hlediska je vysoký obsah proteinu u rostlin vystavených stresu poměrně běžným jevem. Když pšenice čelí suchu nebo extrémním teplotám, často přesměruje energii do tvorby bílkovin na úkor celkového výnosu a velikosti zrna. Zásadní zprávou ze Šardžá proto není jen samotné procento bílkovin, ale skutečnost, že se ho podařilo dosáhnout při zachování, a dokonce mírném překonání standardních výnosů.

Zemědělství v éře globálního oteplování

Tento experiment přichází v době, kdy tradiční obilnice světa čelí rostoucímu tlaku klimatických změn. Oblasti jako americký Středozápad, australské pláně nebo jihoevropské regiony se potýkají s delšími obdobími sucha a nevyzpytatelnými výkyvy teplot. Schopnost vyšlechtit plodiny, které nejen přežijí, ale dokážou efektivně plodit v aridních podmínkách, se stává klíčovou disciplínou pro udržení globální produkce potravin v následujících desetiletích.

Podle ředitele ženevského Centre for Studies a experta na potravinovou bezpečnost, doktora Fadela ElZubiho, představuje projekt v Šardžá výjimečnou případovou studii. Ukazuje totiž posun v uvažování o zemědělství. Potravinová bezpečnost už není definována pouze rozlohou úrodné půdy a dostatkem přirozených vodních zdrojů, ale přesouvá se do roviny technologické vyspělosti, vědeckého výzkumu a extrémně přesného řízení zdrojů.

Senzory pod pískem

Úspěch pouštní pšenice nestojí pouze na genetice samotné rostliny, ale na komplexním technologickém zázemí. Zemědělský model v emirátech spoléhá na integrovaný systém precizního zemědělství. Využívá umělou inteligenci, síť půdních senzorů a satelitní snímkování k mikromanagementu zavlažování. Každá kapka vody je cílená.

Nasazení těchto technologií dokáže podle ElZubiho snížit spotřebu vody až o 30 procent, zatímco produktivita může vzrůst o pětinu až dvě pětiny. Pro státy Perského zálivu, které historicky dovážejí drtivou většinu svých potravin, představují podobné projekty strategickou nutnost. Narušení globálních dodavatelských řetězců během pandemie a následné geopolitické krize urychlily snahy těchto zemí o dosažení alespoň částečné potravinové soběstačnosti.

Technologie a postupy testované dnes v extrémních podmínkách Arabského poloostrova mohou brzy najít uplatnění mnohem severněji. Jak se teplotní mapy posouvají, budou se muset adaptovat i evropští zemědělci.

Věděli jste?

• Pšenice je po kukuřici a rýži třetí nejvíce pěstovanou obilovinou na světě, ale poskytuje lidstvu nejvíce rostlinných bílkovin ze všech plodin.
• Během takzvané zelené revoluce v 60. letech 20. století se šlechtitelům podařilo vytvořit trpasličí odrůdy pšenice, které zachránily miliony lidí před hladomorem, protože rostliny vkládaly energii do zrna místo do dlouhých stébel.
• Státy Perského zálivu dovážejí tradičně 80 až 90 procent veškerých potravin, což je činí extrémně zranitelnými vůči výkyvům na globálních trzích.